5. kapitola - Takový normální den

22. listopadu 2010 v 9:32 | Lili |  Osud neexistuje
Tak tu máte další kapitolu, vím, že nepřidávám moc často, ale tohle je takový dárek pro vás, protože dnes mám narozeniny, tak si ji užijte :-)

James se výjimečně rozhodl chovat jako gentleman, k čemuž patřilo i to, že mi na Astronomickou věž otevřel dveře a pro jistotu vstoupil jako první, kdyby tam náhodou někdo na mě vybafl a mně se najednou zamotala hlava. Bylo to nejspíš napětím, ale i radostí zároveň, jelikož Viki ani Scorpius nebyli na první pohled nikde vidět, proto jsem doufala, že nebudou ani na druhý. James však celou místnost zabezpečil kouzlem proti odposlouchávání a sledování nás, ale my vše z venku viděli a slyšeli, takže jsem doufala, že kdyby tu náhodou někde Viki byla, že alespoň budou potichu.
"Tak co máme v plánu teď?" Tuhle poznámku jsem si nemohla odpustit, protože mě tížila už skoro celou dobu.
"To záleží na tobě, jestli je vše pravda, co mi navykládal Regulus, nebo zase jeho výmysly."
"No to nevím, ale předpokládám, že z většiny pravda," řekla jsem a andělsky se usmála.
"Máš v plánu tu jenom stát, nebo si ke mně i sedneš?" James už nějakou dobu seděl na takové vyvýšenině skoro na kraji věže, která připomínala lavičku a byla pravda, že mě začínali bolet nohy.
Tak dobře, nohy mě ještě nebolely, to přeháním, ale sednout jsem si rozhodně chtěla. A rovnou k němu. A výjimečně jsem se své sny rozhodla i uskutečnit, sedla si k němu a opřela si hlavu o jeho rameno. Všimla jsem si, že sedíme ve výklenku a na téhle věži byly tři výklenky. Proto jsem se nenápadně podívala doprava, věděla jsem, v jakém místě má zhruba být, protože jsme tu jako menší hodně blbli a tam opravdu seděla Viki se Scorpiusem. A líbali se. Teď mě poměrně zamrzelo, že oni nás vidět nemůžou, protože jinak by snad i odešli.
Nějakou dobu jsme tam jen tak seděli, koukali ven, já měla hlavu na jeho rameni, on se o mě také opíral a měl na mě položenou ruku. Teď mi přišlo, že slova nejsou potřeba a tuhle chvíli jsem si opravdu náležitě užívala. Nejdříve mi přišlo divné, že je tu takové ticho, ale pak mi došlo, že není o čem mluvit a James to zřejmě taky věděl. Nějakou dobu jsme takhle seděli, ale já se pak oklepala zimou, načež James hned zareagoval, ale jelikož měl jen tričko a nemohl mi nic půjčit, vydali jsme se spolu do společenské místnosti a já si všimla, že se držíme za ruku. Než jsme řekli heslo do naší koleje, zeptala jsem se ho, jestli spolu tedy oficiálně chodíme, ale on se jen roztomile usmál, což jsem brala jako souhlas.
Ve společenské místnosti bylo spousty lidí a já si najednou připadala jako nabitá energií, proto jsem se s Jamesem radši rozloučila (čekala jsem, že mě políbí, ale dostala jsem jen pusu na tvář, to se tak stydí? I když takhle to možná bylo opravdu dobře) a vydala se hledat Viki. Nebo teda spíš se šla nenápadně procházet blízko Astronomické věže, abych si Viki mohla hned odchytit a vše ji převyprávět, ale zase aby nebylo Scorpiusovi nic divného.
S Viki jsme pak skoro celou noc prokecaly a druhý den ráno se nám nechtělo vůbec vstávat, ale jelikož jsme měly lektvary, musely jsme vylézt a jít na hodinu. Snape ani nevypadal naštvaně, nejspíš se mu jeho včerejší výlet vydařil naprosto stejně jako mě a Jamesovi. Přece jen, on už stárne, tak je na čase, aby si konečně někoho našel, třeba by pak nebyl pořád protivný. V poledne jsem si sedla u stolu vedle Jamese a přišlo mi, že se na nás všichni dívají, ale Viki mi pak řekla, že jsme nikoho kromě ní absolutně nezajímali.
Dny ubíhaly stále rychleji a já si zvykla na každodenní rutinu. Vstát, nasnídat se, přežít školu, flákat se, napsat si úkoly, rande s Jamesem, což poslední dobou bylo stále méně a méně, jelikož se blížil zápas ve famfrtpále proti Zmijozelu, takže jsme byli věčně na hřišti. Naštěstí toto mělo brzy skončit, protože už za týden se mělo hrát, ale venku bylo stále hnusně a foukal, jenže James si prosadil, že bychom stejně měli trénovat, takže jsme trávili venku skoro každý den alespoň hodinu.
Dnes bylo pondělí a to jsme zrovna měli i kratší odpoledku, ale skoro celý zbytek volna jsme strávili na hřišti. S Viki jsme si nacvičily kouzlo, které nás zahřálo a jelikož z nebe padala hnusná břečka, něco mezi sněhem a deštěm, tak se nám dnes opravdu vyplatilo.
Nejdříve James vyhodil do vzduchu míče, pak vypustil zlatonku a já ho už skoro neviděla, jelikož jsem už musela začít dávat pozor. James pro tentokrát vymyslel, že jsme hráli proti týmu z Mrzimoru, který se skládal především z mladších dětí, ale i tak byly nebezpečně dobří. V jednu chvíli to už vypadalo, že prohrajeme, ale nakonec jsme o 20 bodů vyhráli, z čehož jsme mi radost měli, ale James nadšeně opravdu vůbec nevypadal. Nejdříve přemýšlel, že bychom mohli začít trénovat častěji, ale když jsem mu dala pusu a připomněla, že na sebe poslední dobou vůbec nemáme čas, načež dovolil všem odejít. Viki na mě mrkla a já pochopila, že pokud možno nemáme dnes chodit na Astronomickou věž, jelikož ta už je zarezervovaná. Proto jsem Jamese do Komnaty nejvyšší potřeby, kde jsme měli zrovna tak klid, ale to bylo poměrně jedno, protože i když slíbil, že toho nechá, byl pořád naštvaný a mimo, jelikož přemýšlel, jak to vymyslí, aby Nebelvír neprohrál na plné čáře. Nakonec jsme se asi po půl hodině vrátili do společenské místnosti, kde měl Teddyho, Reguluse a byl spokojený. Viki byla ještě pryč, tak jsem si půjčila z jejího šuplíku nějaký módní časopisy z Francie a vybírala šaty, které si vezmu na Vánoční ples.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 wiik wiik | 22. listopadu 2010 v 20:29 | Reagovat

Super ale je to krátké ;( Doufám že tam budou aspon dvě kapitoli speciálně o vánočním plesu. Jen by mě tak zajímalo maj už tam sních?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama