9. kapitola - Jedna záhada nevyřeší druhou

27. prosince 2010 v 20:11 | Lili |  Osud neexistuje
Tak mě zase chytlo psaní téhle povídky, proto si užívejte kapitoly, dokud jsou ;-)


Po chvíli jsem se probudila a kolem mě bylo bílo. Ležela jsem na ošetřovně, kde nade mnou stál Lupin, Viki, James a madam Pomfreiová, kteří se tvářili vystrašeně, ale i tak nějak překvapeně. Pak se spustilo miliony dotazů, co se stalo, jestli mi je dobře, co se dělo před tím, než jsem omdlela, ale většina mých odpovědí byla typu nevím, jelikož jsem jim nechtěla vyprávět o tom, co jsem viděla.
"Tak už všichni jděte. Je unavená a potřebuje si odpočinout. To mi řekněte, kdo tyhle zkoušky vymyslel…" Lamentovala ošetřovatelka, přičemž je vyháněla všechny ven. Lupin, i když se tvářil vystrašeně, bylo na něm vidět, že nevěří tomu, že je to z přetížení, protože on zrovna ví, jak já se na zkoušky učím. Ale tak co, zbavila jsem se všemožných otázek, měla jsem klid a zítra jsem nemusela do školy. Viki mi sem propašovala nějaké její časopisy, takže jsem se tolik nenudila a na chvíli se tu zastavil i James, který už neměl tak ustaraný výraz. Spíše pobavený.
Když konečně všichni odešli, mohla jsem v klidu přemýšlet o tom, co jsem viděla, ať omylem, nebo naschvál. Ale když by to bylo naschvál, nedokázala jsem pochopit, jak by se to někomu povedlo. A další věc, co jsem nedokázala pochopit, bylo to, proč si táta četl o Voldemortovi.
Druhý den odpoledne mě ošetřovatelka pustila už z postele, ale jen pod podmínkou, že budu odpočívat, což se mi opravdu nechtělo. Dnes se konal famfrtpálový trénink, tak jsem se vydala na hřiště, kde už všichni byli. James mi dal na přivítanou pusu a já si vylezla na tribuny, že se budu koukat, jenže po chvíli mi byla poněkud zima, takže jsem neodolala tomu, abych nevylezla na koště a nepřidala se alespoň na chvíli k nim. Naštěstí nikdo z profesorů nebyl poblíž, až na samotného Brumbála, který seděl ve své pracovně a svými půlměsíčkovými brýlemi znovu pozoroval okolí. To on dělával často. Zamyšleně se na mě zadíval, když se mu v očích zablýsklo, vstal a zmizel z dohledu.
Všichni oslavovali to, že skončili zkoušky, ale já se po chvíli vypařila, abych mohla zajít do knihovny. Hledala jsem dlouho, ale nikde nebyla přesně ta samá kniha, kterou táta četl. Bylo tam spousty podobných, jelikož o nejmocnějších rodinách psalo spousty kouzelníků, ale v žádné z nich nebylo ani slovo o Jessice. Po nějaké době mě navštívila knihovnice, která se divila, co tam dělám, aby mě vyhnala, že už je večerka. Na koleji mě Viki vyslýchala a div že nepoužila veritasérum, když jsem jí řekla, že jsem byla jen tak v knihovně.
"Ty ses asi opravdu zbláznila z toho, jak moc ses učila. Nejdřív si jen tak omdlíš a teď jdeš do knihovny. Co s tebou je?" A takovíhle otázek byly stovky, dokud se na nás holky, co byly s námi na pokoji, nezačaly divně dívat. Počkala jsem, až všichni usnuli a chtěla jsem se vyplížit do knihovny se zakázaným přístupem. Šla jsem v pyžamu a do ruky si vzala neviditelný plášť, že si ho obléknu, až budu pryč z koleje, jenže ve společenské místnosti mě někdo zastavil. A v ruce držel neviditelný plášť.
"Tak kampak mizíš ty?" Zeptal se James, který se smál tomu, že jsem se ho lekla.
"Mě by spíš zajímalo, jak to, že ty nespíš?"
"To ti klidně řeknu, mám hlad, tak jdu do kuchyně pro něco dobrýho. Ale teď ty."
"A já jdu do knihovny."
"No neříkej, že Lili Blacková se plíží v noci potají do knihovny. Děláš ostudu svému rodu," řekl a objal mě kolem ramen. "Tak řekni, co hledáš, a já půjdu s tebou." Podlehla jsem jeho neodolatelnému výrazu a krásnému polibku, načež jsem mu všechno řekla. Tvářil se sice poněkud překvapeně, ale slíbil, že půjde se mnou.
"Já jsem se tak bál, když si tam ležela na posteli a ani madam Pomfreiová nevěděla, co ti je," řekl mi cestou pod neviditelným pláštěm.
"Tak teď už víš, co to bylo a opovaž se to někomu říct, ani Vik o tom neví, jinak…" Začala jsem vyhrožovat, ale on mi skočil do řeči.
"No ne, vy dvě máte nějaké tajemství jo?"
"Neříkej, že ty klukům taky říkáš všechno." Takhle jsme se provokovali celkem často, jenže teď, když jsme se plížili potají hradem, to asi nebyl úplně nejlepší nápad. Cestou do knihovny jsme nikoho nepotkali, což bylo dobré. V knihovně se zakázaným přístupem bylo tolik knih a vzhledem k našim nepříliš častým návštěvám jsme se tam absolutně nevyznali. Rozdělili jsme se, každý měli svůj neviditelný plášť a šly hledat. Zašla jsem do jedné poměrně schované uličky, vytáhla první knihu, a co nevidím. Byla to přesně ta, co jsem hledala. Už jsem chtěla na Jamese zavolat, když mě někdo zastavil.
"Čekal jsem, kdy sem konečně přijdete. I když vím, jak těžké může být vymanit se z přítomnosti slečny Weasleyové."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 wiik wiik | 27. prosince 2010 v 20:20 | Reagovat

Jsem ráda že tě to začalo bavit už ti ten blog začínal rezavět :D ale štveš mě pořád mě takhle napínat :D a chudinka Viki nikdo jí nemá ráda :D

2 Lili Lili | Web | 27. prosince 2010 v 20:22 | Reagovat

já vim, mě baví to nechávat takhle otevřené, třeba tím nachvíli napnu nějaké ty jiné čtenáře, kteří podle návštěvnosti chybí :-D a Viki náhodou mají všichni rádi, hlavně Scorpius O_O ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama