13. kapitola - Nemám ráda mouchy

16. ledna 2011 v 10:28 | Lili |  Osud neexistuje
Když jsem se probrala, nebo spíše objevila v jiném čase, první, co jsem uviděla, bylo mimino. Malé v růžové peřince, ještě nemělo skoro žádné vlásky, ale podle oblečení jsem typovala, že to bude holčička - ne snad, že bych byla nějaký odborník přes mimina, ale i tak jsem poznala, že ji víc jak měsíc nebude. Sama tam tak ležela v postýlce v takovém malém pokoji, ale neplakala. Spíše naopak. Zaujatě pozorovala mouchu, která si lítala po pokoji. Přišlo mi to vtipné, ale je do chvíle, než se jí v očích objevil takový záblesk, o kterém říkali lidé, kteří mě znali, že mám já, když se rozzlobím, nebo mě něco napadne. Po tom, co jsem si všimla světýlka v jejích očích, moucha ve vzduchu vzplanula. Přeběhl mi mráz po zádech a leknutím jsem zaječela, ale naštěstí mě nikdo neslyšel. Nemohl. Já tu ve skutečnosti nebyla.



I když mě to, co jsem viděla, vyděsilo, nemohla jsem odejít, na to jsem byla až příliš zvědavá, a hlavně jsem to ani nevěděla. Chvíli jsem ještě mimino pozorovala, ale už nic nedělalo, proto jsem se rozhodla prozkoumat další pokoje, nebo spíše pokoj, jelikož byt byl opravdu malý a absolutně nezařízený. Nejspíš se sem lidí, co tu bydleli, nastěhovali teprve před chvílí.
V druhém pokoji u stolu seděl Lupin (nikdy se mi nezmínil, že má dceru) ještě s někým, koho jsem neznala a společně pili kávu, přičemž vedli tichý rozhovor.
"Eva s Adamem někam šli a já dělám chůvu (škoda, nemá žádnou zapíranou dceru a to už jsem se chtěla radovat, že vím něco zajímavého o našem profesorovi OPČM), tak tu na ně klidně počkej," řekl Lupin tomu neznámému muži.
"Tak já se zatím alespoň podívám na malou."
"Ale nenaštvi ji, by ses divil, co dokáže, když se jí něco nelíbí," upozornil ho Lupin. Chvíli tam oba jen tak stáli a kochali se pohledem na to malé mimino. Tak zaujatě jí pozorovali, že mě čím dál, tím více zajímalo, kdo to vlastně je.
"Ta bude mít těžký život," prohodil jen tak mezi řečí host.
"Občas nechápu, na co tvůj bratr s Evou mysleli, tohle si jen tak líbit nenechá ani jeden z rodů," doplnil ho Lupin a já se totálně ztratila. S kým to Remus mluví? Kdo je Eva? A jaký Adam? Co za rody? A hlavně, co je to za tak úžasný mimino, že o něj všichni stojí. A proč tu vlastně jsem já? To byla zásadní otázka.
Když v tom začal zvonit zvonek. Pan neznámý šel otevřít. Z chodby jsem slyšela křik. Šla jsem se podívat, co se děje a viděla jsem zakuklence. Spousty zakuklenců. Měli černé pláště a masky. Na to existovala jen jediná odpověď. Smrtijedi.
"Remusi, vezmi ji a utečte pryč, jsou tu Smr…" Zbytek už nestihl říct, jelikož ho do hrudníku zasáhlo zelené světlo. Rozběhla jsem se za Lupinem a tou malou, chtěla jsem jim nějak pomoc, když jsem začala mizet. Bylo to, jako by mě zasáhlo také nějaké zelené světlo, jenže tak tomu nebylo. Udělalo se mi špatně a poslední věc, kterou jsem viděla, byla fotka asi dvacetileté holky s klukem, což nebylo divné. Divnější bylo, že ta holka mi byla podobná. Spíš byla stejná jako já. Jako mé dvojče. A pak už jsem omdlela.
Když jsem se znovu probrala, nechtěly se mi hned otvírat oči, hlavně pro to, že jsem si připadala unavená. To víte, takové cestování časem potřebuje spousty energie. Jak jsem si všimla, ležela jsem v posteli, takže nejspíš znovu na ošetřovně, pomyslela jsem si, ale bylo divné, že tu je takové ticho. Chvíli jsem ještě ležela, když mi někdo dal pod triko něco studeného. Lekla jsem se a otevřela oči. Vedle mě seděl James a usmíval se. V ruce držel sníh.
"Ty nejsi normální, co to je za způsoby budit mrtvoly sněhem." Až teď jsem si všimla, že jsme stále v jeskyni a ne na ošetřovně, což bylo dobré, jelikož by někdo mohl mít podezření, proč jsem znovu omdlela.
"Buď ráda za to, co jsem udělal. Rozhodoval jsem se ještě mezi fackou, anebo kýblem ledové vody, ale tohle mi přišlo nejmilejší." Ach jo, co jsem mu na tohle měla říct? Po chvíli jsme se oba oblékli a odešli. Cestou do hradu jsem mu vyprávěla o mém cestování a bylo vidět, že také netuší, kdo by ta neznámá holka, kterou Lupin zachránil, mohla být.
Začala jsem uvažovat o tom, že bych se ho mohla zeptat, ale přišlo mi to divné a hlavně jsem vůbec nevěděla, jestli to není jen výplod mé fantazie, proto jsem se rozhodla hned druhý den zajít za Brumbálem, ostatně on mi nabídl, že když budu něco potřebovat, rád mě uvidí. A vlastně jsem mu šla vrátit i jeho knížku. Teď už jsem jí nepotřebovala, když jsem zjistila, kdo je Jessica, ale ne, že by mi to nějak pomohlo. Spíše naopak.
James byl naštěstí tak rozumný, že držel jazyk za zuby a Viki, která si myslela, co všechno jsme s Jamesem nedělali, se také na nic neptala. Protože to jaksi netušila. Sice jsem jí měla ráda, ale nevěděla jsem, co by mi na to řekla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 wiik wiik | 16. ledna 2011 v 12:18 | Reagovat

to miminu se má tky bych to chtěla umět hezky bych se zatvářila a Selbaková by byla pryč :-D by mě zajímalo so jí brumbál řekne na to kde a skym byla :-D

2 Lili Lili | Web | 16. ledna 2011 v 13:03 | Reagovat

tak podrobnosti si může nechat pro sebe :D a hlavně, vždyť ty, když se zatváříš znuděně, tak všichni zdrhaj :D

3 wiik wiik | 17. ledna 2011 v 17:21 | Reagovat

Takže ty si to vlastně psala podle mě :D ale oni zdrhaj a nehořej kdyby hořela tak je to zábavnější :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama