20. kapitola - Otec nebo vrah?

15. června 2011 v 21:26 | Lili |  Osud neexistuje
Tak už jsem se dopsala k druhé desítce, sice s různými pauzami, ale přece :-) Za jakékoliv komentáře budu ráda...

Naštěstí jsem na odpověď od otce nemusela čekat dlouho. Naše rodinná sova, která vypadala naprosto stejně, jako většina ostatních ráno klepala zobákem na mé okno, čímž mě vzbudila. Nejdříve jsem uvažovala, že po ní hodím polštář, jenže přece jen dopis jsem vidět chtěla.
Milá Lili,
je hodně věcí, i kterých nemáš ty ani tušení. Jak tě znám, tak už jsi určitě prozkoumala spousty věcí, které jsi mohla a na nic si nepřišla. Za poslední dobu jsi hodně vyrostla a my bychom se k tobě měli začít chovat jako k dospělé. Blíží se Velikonoční prázdniny, na které doufám už přijedeš domů, kde ti vše vysvětlím, zatím můžeš zkusit požádat Brumbála o deník Jessiky, myslím, že by ho měl mít stále u sebe.
Tvůj táta a prosím, nevyváděj žádné hlouposti, i když nevím, jestli ti má cenu něco takového říkat, jestli jsi po mně…

Tak ten mi tedy pomohl. On nemůže napsat, proč se na chodbě líbal s dcerou muže, kterého tak nesnášel, on musí být tajemný a ještě mi říkat, jak to dělají vždycky otravné tetičky, kterých mám bohužel hodně, že jsem vyrostla. Pak jsem si však vzpomněla na to, co říkal o deníku a Brumbálovi, načež jsem na sebe navlékla první kalhoty a triko, které jsem objevila a vydala se k němu do kanceláře. Až když jsem vyšla ze společenské místnosti, všimla jsem si, že hrad je poněkud prázdný. Na chodbě se potulovalo pouze pár prvňáků, a když jsem šla kolem Velké síně, viděla jsem pouze pár nedočkavců, kteří snídali. Nějak mi nedošlo, že jsem se nepodívala, kolik je hodin, ale to teď nevadilo. Brumbál byl už určitě vzhůru, každé ráno totiž chodí na zdravotní procházky napříč pozemkem Bradavic.
Chrlič mě nechtěl pustit dovnitř, až na třetí pokus se mi podařilo uhodnout heslo, které pro změnu bylo čokoládové žabky.
"Co hledá slečna Blacková v tak ranních hodinách u mě v kabinetu," ozvalo se mi najednou za zády.
"Sírius říkal něco o tom, že byste měl mít Jessiky deník a doporučil mi ho jako povinnou četbu," usmála jsem se andělsky na Brumbála a snažila se nevypadat nedočkavě i když jsem uvnitř nedočkavostí přímo hořela. Když však přede mě postavil svazek sedmi knih, mé nadšení rázem zmizelo.
"To - to je všechno?" Tak po téhle otázce jsem si připadala poněkud hloupě, ale naštěstí u Brumbála neplatí přísloví čím starší, tím blbější.
"Ke každému roku v Bradavicích patří jedna kniha. Jessica bývala velice nadaná, proto mi bylo líto její deník vyhodit. Doufám, že tam najdeš, co hledáš," řekl a jeho oči se pod brýlemi zaleskly. Nehodlala jsem trávit víc času v ředitelně, než bylo potřeba, obzvláště když se za oknem objevovaly sluneční paprsky, rozloučila jsem se a šla zpět do pokoje. Viki už byla vzhůru a koukala na mě jako na blázna.
"Víš, že je sobota a osm ráno, že jo?"
"Jasně, ale něco jsem objevila. Ukážu ti to," navrhla jsem jí nadšeně.
"Teď mě nech spát. Ať je to cokoliv, přijď nejdřív ve dvanáct nebo si jdi otravovat Jamese, ten určitě bude štěstím bez sebe, když ho vzbudíš," řekla naštvaně Vik, otočila se ke mně zády, přes hlavu přetáhla peřinu a spala. Zkusila jsem udělat to samí, co ona, jenže jsem z mého, nyní vyprchaného nadšení, byla probuzená a nemohla znovu usnout. Vytáhla jsem proto první z knih a odebrala se na okno do společenské místnosti, kde nebyla ještě ani noha. Začala jsem číst.
Otec mě po dlouhém přemlouvání poslal do Bradavic.Vlakem jsem jet nemohla a mám zakázáno mluvit s Brumbálem o čemkoliv, co by se ho mohlo týkat. Prý se tam stejně nenaučím nic nového, ale až budu starší, mohla bych fungovat jako jeho dobrý špeh. Netuším, co otec plánuje, ale jsem ráda, že nemusím bydlet v tom strašlivém hradě. Vidím tam duchy. Spousty duchů. A také slyším křik a pláč, jenže otci to říct nemůžu.
Přišlo mi divné číst od jedenáctileté holky takováhle slova. Litovala jsem jí, ale přitom mi připadala strašně vyspělá. Avšak jsem si jí vůbec nedokázala spojit s tou Jessicou, kterou jsem viděla u Brumbála.
Nevím, co má otec proti Brumbálovi. Když jsem ho viděla za profesorským stolem, pořád se usmíval. Ostatní děti měly strach, do jaké koleje je klobouk zařadí, jenže já to věděla. Otec mi řekl, že přijdu do Zmijozelu. A taky že měl pravdu. On má vždy pravdu.
Četla jsem si postupně zápisky, které se týkaly celého školního roku, chvíli tam byla zmínka i o tátovi, jakožto idolovi poloviny holek, nesnášenému a zavrženému studentovi a krásnému a milému klukovi. Většinou se však zabývala školou, Brumbálem, otcem, spolužáky a dalšími věcmi, které jedenáctiletou dívku zajímají.
Na Vánoce jsem jela domů. Otec na tom trval a já ho ze strachu z toho, že by mi zakázal chodit do školy, jsem ho radši poslechla. Doma se mne vyptával na Brumbála a potom nějaké starší spolužáky ze Zmijozelu. V noci mě navštívili zase další duchové, tentokrát noví, které jsem tu ještě neviděla. Nic mi neudělali, jen kolem mě pluli vzduchem, s plačtivými a zuboženými obličeji a já se těšila, až konečně budu zpět v Bradavicích.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 wiik wiik | 15. června 2011 v 21:41 | Reagovat

Jsem naštvaná. Ale hurá hurá jdu otevřít šampaňské na novou kapitolu. Mám pocit že Lili už z těch svých přesunů do minulosti trochu blázní když na sem knih říká to je všechno. :D a chudák Jessica já bych v tom domě nevydržela ani minutu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama