22. kapitola - Tajemství, které má zůstat utajeno

1. července 2011 v 14:59 | Lili |  Osud neexistuje
Dneska je kapitola delší, tak si ji užijte :-)

"Měl bys jí to říct, ona už je velká a pochopí tě. Sice bude naštvaná a možná s tebou nějakou dobu nepromluví, ale určitě to nakonec pochopí a bude ráda, že se tu pravdu dozvídá od tebe. Stejně se to někdy dozví," mluvila Nikol, má matka k někomu, koho jsem neviděla.
"Jenže já nemůžu. Jak by ses zachovala ty, kdyby ses dozvěděla, že tví rodiče jsou mrtví. Já jí to prostě říct nemůžu, ona je v klidu v Bradavicích, kde blbne s kamarády, má Jamese a já jí teď nemůžu zkazit život." Podle hlasu jsem poznala Siriuse, který byl zoufalství samo, seděl u stolu a hlavu měl položenou v rukou tak, aby mu nebylo vidět do obličeje.
"Jenže když jí to neřekneš ty, stejně se to dozví. Koukni se, kolik si toho už sama zjistila. Anebo se to dozví od někoho jiného, někoho, kdo s ní bude mít úplně jiné úmysly než ty."
"No vždyť já jí to stejně nakonec řeknu, jenže si nedokážu představit, jak…" Jeho slova zjevně ještě pokračovala, jenže najednou se tam objevil Voldemort, z jeho hůlky vyletělo zelené světlo, které patřilo kouzlu, jenž jsem moc dobře znala. Vpilo se Siriusovi do hrudi a já se najednou probudila. Klepala jsem se strachy a srdce mi bušilo, načež jsem si stále připomínala, že to byl jen sen. Sen. Zase další sen, o který jsem se neprosila, nejhorší však bylo, že jsem věděla, o kom mluvili. O mně.
Vzala jsem deník Jessiky a s radostí opustila komnatu. Okolo chodilo spousty studentů a já ucítila svůj hladový žaludek, proto jsem se připojila k davu a vydala se směrem Velká síň. Cestou jsem si uvědomila, že chudák můj žaludek má právo na to, aby byl naštvaný, jelikož jsem ho poslední dobou poněkud zanedbávala. Třeba zrovna dneska ještě nedostal vůbec najíst.
Jakmile jsem se přiblížila k nebnelvírskému stolu, objevila jsem někoho dalšího, koho jsem zanedbávala. U stolu seděl James s Regulusem a jakmile mě uviděli, začali pokřikovat nějaké hlouposti. Oni dokážou člověka vždycky povzbudit a ani o tom nevědí. James mi poslal vzduchem pusu, načež Regulus začal dělat, že ho škrtí a vykřikoval něco v tom stylu, že by si ty nechutnosti mohl nechat, když jsem jeho sestra. Chtě nechtě, i když jsem doufala, že uražená zůstanu o něco déle, jsem se musela smát. Samozřejmě, že ti dva neupoutali jen moji pozornost, ale půlky studentů, kteří tu večeřeli a teď začali protáčet oči a sálem se ozval šum vět typu: Těm snad nemůže být šestnáct. Chvíli jsem se rozhodovala mezi představou naprosto si odsednout od nich, ale přece jen Vik tu nebyla, Teddy taky ne a sedět samotné se mi nechtělo.
"Nechte toho, nebo se za vás budu muset ještě stydět. Jste jak malý," řekla jsem hlasem, který měl znít naštvaně, ale byl spíše pobavený. Vždyť říkám, že já neumím být dlouho naštvaná, ale tohle byl můj rekord.
"Tak už se se mnou bavíš?" Začal vyzvídat James.
"Záleží na tom, o čem se chceš bavit…"
"Hele Lil, neříkala jsi, že z NKÚ budeš mít lepší známky než já? To by ses měla pomalu začít učit," snažil se náš rozhovor přerušit Regulus.
"Ty teď mlč, vždycky jsi dělal všechno pro to, abys mě mohl provokovat, tak teď si nehraj na velkýho bráchu," umlčila jsem bratříčka vražedným pohledem a otočila se, tentokrát však mileji, k Jamesovi.
"Má nějaký návrh?"
"Bohužel myslím, že tě budu muset odmítnout, už něco mám," usmál se omluvně, ale tentokrát mi to opravdu nevadilo. Těšila jsem se, s čím přijde Vik.
Když jsem se vrátila do pokoje, Viki si akorát odličovala obličej a spokojeně se usmívala.
"Tak mluv, mě zajímají všechny podrobnosti. Kde jste byli, co jste dělali…"
"No já myslela, že Scorpiuse nemáš ráda," provokovala Vik. Proč mě všichni provokují?
"To je teď jedno, mě zajímá, co jste spolu dělali, a podle tvého úsměvu mě něco napadlo."
"Nejdříve mi zavázal oči a pak se se mnou přemístil k nim domů. Mimo jiné má úžasný pokoj a celý dům je nádherně zařízený a v obýváku je veliká černá kožená sedačka. U jeho v pokoji byl nachystán oběd, ale nejdřív mě ubezpečil, že rodiče ani nikdo jiný sem nepřijde a že nevařil sám. Potom jsme si povídali a hádej, co se dá dělat na tak krásný a velký posteli se saténovým povlečením."
"No řekla bych, že hodně věcí… A měl svaly?"
"Vždyť je to tvůj bratranec!"
"Tak alespoň řekni, co jste měli k večeři."
"Lososa."
"No to je teda romantický. Jdu si číst," ustoupila jsem, jelikož mi došlo, že se nic dalšího nedozvím.
"Půjč mi taky jednu," řekla Viki a vytáhla nejslabší z knih.
Nějakou dobu byl v pokoji klid, když najednou začala Vik předčítat nahlas: "Poslouchej: Po tom, co jsem oslavila své sedmnácté narozeniny, byla jsem otcem, prý to mám místo dárku, oficiálně zasvěcena. Sice jsem se s ním už před tím o prázdninách zúčastňovala všech schůzí, ale neměla jsem znamení. Ve škole bylo pár dalších, kteří už byli zasvěceni, a kteří otci hlásili téměř každý můj krok. On mě sice nechal sledovat už před rokem, když mu nějaký můj milý spolužák nahlásil, že mě viděl líbat se se Siriusem, ale teď je v našem ročníku poměrně hojně mladých Smrtijedů, kteří by se mě nejradši zbavili. A vzhledem k tomu, že Sirius už vyšel školu, je pro nás čím dál, tím těžší se vídat." Dočetla Vik a rozesmála se. "Víš, že tys mohla mít za dědečka Voldemorta." Protočila jsem oči, i když na tom asi něco bylo.
"Neprozrazuj zápletku, já jsem teprve u druhýho dílu," snažila jsem se utišit její fantazii.
"Vždyť tohle víš už od začátku," chvíli jsem na ní koukala jako na blázna. " Vždyť se ti o tom zdálo."
"To je pravda. Že bych měla nějaké tajemné schopnosti?"
Do deníku jsem se tak začetla, že o nudných lektvarech jsem přemluvila Vik, která slíbila, že bude dělat vše dvakrát, ale jen když jí řeknu všechny drby. Jenže to by nebyl Snape, aby si nevšiml, že někdo nedělá přesně to, co má.
"Slečno Weasleyová, který lektvar mi máte v plánu nakonec odevzdat?"
"Ten můj," podivila se naoko Vik.
"No výborně, a vy, slečno Blacková?"
"Taky ten můj," naši znudění spolužáci se na nás otočili, jelikož vycítili, že je něco špatně a doufali, že se alespoň na chvíli zabaví v nudné dvouhodinovce lektvarů.
"Takže vám nebude vadit, když si taky trochu počtu," řekl potěšeně a začal předčítat z deníku, který mi mezitím sebral, naštěstí jsem však stihla přetočit na stranu před tím, kde už neřešila svého otce.
"A jediný, kdo se se mnou z naší koleje bavil, byl malý umouněnec s velkým nosem, jemuž skoro všichni říkali Srabusi." Snapova jinak bílá pokožka začínala rudnout. Nevím, jestli to bylo ponížením nebo vzteky, ale každopádně mi dal za dnešní hodinu nedostatečnou a lektvar si mám přijít dodělat odpoledne. Jestli já z lektvarů nepropadnu, tak se stane zázrak.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 wiik wiik | 1. července 2011 v 21:50 | Reagovat

to je hrozný prej trochu delší tak se těšim že si počtu aa nečetla jsem tak jednu větu. Ale jinak samozřejmě super. A ještě jedna poznámka:  Mimo jiné má úžasný pokoj a celý dům je nádherně zařízený a v obýváku je veliká černá kožená sedačka. opravdu tam vůůůbec nic nevyčnívá? :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama