1. kapitola - Objevení neznámého

19. září 2011 v 21:15 | Lili |  Jeden nikdy neví
Tak tu je první kapitola a doufám, že vaše názory budou alespoň trochu nadšené :-)



Zůstal sám. Seděl na studené zemi a nevěděl, co si má o tom všem myslet. Nic si nepamatoval, nevěděl, kdo je, proč tu je, či snad co se s ním stalo. Obklopovala ho černá, neproniknutelná tma. On sám seděl stočený v rohu místnosti, která byla více než malá a studená. Naháněla mu husí kůži, nejen tím, jak vypadala, ale také neblahým závanem, který se linul vzduchem. Nechtěl si představovat, čím vším, to tu zapáchá, ale s jistotou věděl, že kolem něho běhají myši. Slyšel jejich drobné nožičky, jak cupitají po betonové podlaze.
Nelíbilo se mu tu, chtěl hned pryč, i když nevěděl, kam. To však nebylo teď to, co ho nejvíc trápilo. Potřeboval zjistit, kdo je. Alespoň své jméno chtěl znát. Nakonec se však rozhodl vstát a porozhlédnout se po té malé místnosti, jestli tu nenajde něco, co by mu vrátilo vzpomínky. Alespoň nějaký malý náznak něčeho, proč tu je. Avšak když začal vstávat, věděl, že to nebyl dobrý nápad. Hlavou mu projela bolest a chvíli mu snad i připadalo, jako by měla prasknout, žebra ho nepříjemně bolela a ruku měl celou pochroumanou. Jenže ještě něco mu zbývalo. Touha a víra. Byl plný odhodlání něco víc zjistit, proto, i když jeho tělo značně protestovalo, se rozhodl vstát. Místnost přešel pár plouživými kroky podél stěny a ocitl se u mříží, díky kterým se nemohl dostat ven. Opřel se o ně a snažil se zaostřit na to, co se za nimi skrývalo.
Nejdříve viděl jen tmu a nic jiného. Bolavá hlavu mu to značně stěžovala, ale po tom, co uslyšel vzdychnutí z vedlejší cely, nemohl se vzdát, dokud se nedozví, kdo tam je. Chvíli jen nehnutě stál a poslouchal, když však konečně byl schopný vnímat všemi smysly.
V protější cele na zemi ležel chlapec, spíše kluk. Mohlo mu být něco kolem patnácti, jeho černé vlasy trčely na všechny strany, stejně jako jeho, přes oči měl brýle a vypadal strašně. Byl celý od krve a na hlavě měl velkou tržnou ránu, ze které podle všeho většina krve pocházela. Nemusel být doktorem, aby poznal, že kluk naproti němu je na tom špatně a že potřebuje nutně pomoc, jinak mu hrozí smrt. Ještě chvíli se opíral o ledové mříže své cely, když uslyšel křik, který zjevně pocházel odněkud ze shora a kroky na schodech. Opatrně, tak aby si víc neublížil a zároveň, aby byl co nejvíc po tichu, se podél stěny dopravil zpět do rohu cely, díky čemuž nebyl skoro vidět a i kdyby jo, mohl předstírat, že je stále v bezvědomí.
Do sklepení přišla žena, asi ve středním věku, v černých obepnutých šatech a s též černými vlnitými vlasy, které ji trčely na všechny. Na tváři se ji zračil skoro až bláznivý úsměv, jak za sebou táhla asi čtrnáctiletou, možná mladší holku. Měla zrzavé vlasy, obličej posetý pihami a na tvářích se jí leskly slzy. Plakala. Když tohle uviděl, chtěl vstát a pomoci ji, a to nejen pro to, že se mu líbila. Nedokázal se jen tak koukat na to, jak někdo ubližuje holkám. Natož pak někdo takto bláznivý, jako ta žena, která ji sem vedla. Skoro ji až hodila do vedlejší cely, s úsměvem nakoukla do dalších dvou cel a pokračovala zpět na horu.
Onen neznámý jen nehybně seděl a užíral se tím, jak poslouchal vzlyky dívky z vedlejší cely. Chtěl něco udělat, jenže nevěděl co. Potřeboval ji zachránit, ale nevěděl jak. Po pár minutách přemýšlení a vyhodnocování situace prudce vstal, jenže zapomněl na své zranění, zamotala se mu hlava a on už viděl snad jen andělíčky před očima.
Probudila ho něčí studená ruka na jeho krční tepně.
"Cítím jeho tep, nemůže být mrtvý," prořízl vzduch jemný, avšak temný hlas. Byl rád, že měl natolik rozumu, že neotevřel oči hned, protože nevěděl, co se teď bude dít. Najednou mu někdo zvedl hlavu a začali mu do úst lít nějakou odpornou látku s poměrně hustou konzistencí. A tady skončilo všechno předstírání o tom, že by snad mohl být v bezvědomí nebo mrtvý. Vyplivl onu nechutnou věc a otevřel oči. Jeho hlavu držela a klečela u něj žena se strhaným výrazem a blonďatými vlasy staženými do drdolu. Tvářila se poněkud překvapeně, ale nic neříkala. Chlapec dál pohledem prozkoumával místnost. Byli tam asi tři další lidé. Ona žena, která před tím, než upadl do bezvědomí, přivedla mladou dívku, o niž měl takový strach a pak ještě dva další muži v černých dlouhých hábitech s kápí na hlavě. Vypadali strašidelně, ale on se jich přesto nebál. Přišlo mu, jako by s pamětí ztratil i pocity, jenže pak si uvědomil, jak mu bylo, když slyšel vzlyky z vedlejší cely a oddechnul si. Alespoň něco mu zbylo.
"Jééé, milostpán se nám už probral. Tak to nemusíme na nic čekat a rovnou ho můžeme odvést za Pánem. Bude potěšen, že se konečně dozví odpovědi na své otázky," promluvila ta bláznivá žena s rozlítanými vlasy.
"Myslím, že by měl odpoč-," chtěla ji oponovat blondýnka, která ho ještě stále podpírala.
"Cisso! Ty do toho nezasahuj. Měli byste být potěšeni, že u toho můžete být a ty se ještě zastáváš takového spratka. To kdyby slyšel Pán, už by vás neušetřil," skoro ječela ona bláznivá, popadla stále zmateného hocha za ruku a rychle ho vytáhla na nohy. Jelikož ještě stále nebyl vůbec v pořádku, zamotala se mu hlava a on zavrávoral. Avšak nikdo si toho nevšiml. Táhli ho za sebou do schodů, které byly obaleny pavučinami, a přišlo mu, že občas vidí po zdech či na schodech krev. Radši nad tím však nepřemýšlel, jelikož se mu začal zvedat žaludek. Sice si nebyl moc jistý tím, kam se to dostal, ale předpokládal, že to je nějaká sekta nebo teroristická skupina. Poslední dobou byly noviny plné všemožných zpráv o útocích a únosech teroristů, jenže většinou objeti nebily nalezeny, nebo nalezeny byly, a to mrtvé. Předem tušil, co se s jeho životem stane, a čím víc si byl jistější, tím víc ho uvnitř něco nahlodávalo a dodávalo mu odvahu na to, aby se pokusil o útěk.
Mezitím celé procesí došlo až před velké dveře, které se před nimi otevřeli a v místnosti, do které vešli, stála postava. Postava připomínala vysokého muže, avšak rudé oči a hadí nos vypovídaly o něčem jiném. Z jeho pohledu chlapci lezl mráz po zádech. Uvažoval, jestli je to vůbec člověk a ne nějaká příšera. Avšak i když jím opovrhoval, respektoval ho. A to ho ani neznal.
*
"Kdyby byl mrtvý, dozvěděli bychom se o tom. Voldemort by si tak radostnou zprávu nenechal jen pro sebe," utěšoval už po několikáté asi patnáctiletý, docela pohledný kluk dívku, která se mu choulila v náručí. Byl poměrně vysoký, svalnatý, se zrzavými vlasy a mohutným tělem. Naopak dívka, která mu seděla na klíně, byla drobná, s hnědými vlnitými hlasy. Oči měla zarudlé od pláče. Poslední dobou dům na Grimmauldově náměstí 12 byl tichý, tmavý a všichni jeho obyvatelé zamlklý. Nikomu nebylo zrovna do smíchu, nejhůř však na tom byl muž ve středním věku s vlasy po ramena. Poslední dobou nevycházel ze svého pokoje a vypadalo to, jako by neměl pro co žít.
"Ale vždyť je to Harry! Harry přece nikdy nemůže umřít," vydala mezi vzlyky ze sebe dívka.
"Hermi, nebreč, Harry není mrtvý. I táta říká, že kdyby se s ním něco stalo, už bychom to dávno vě-," větu však nestihl dopovědět, jelikož se v pokoji ozvalo dvojité prásk. Najednou se vedle nich objevili dva navlas stejní kluci - oba zrzatí, vysocí, s pihatými obličeji, a když viděli, jak truchlící dvojici vyděsili, pobaveně se ušklíbli. Oni jediní dokázali tento dům alespoň trochu udržovat nad vodou. Dříve jejich vtípky celý dům otravovali, ale nyní jim za ně byli vděční.
"Rone, Hermiono, máma vás volá na večeři," řekli sborově a s dalším hlasitým prásk zmizeli.
"Kdybych mohl, tak -," chtěl něco říct Ron, jenže byl znovu vyrušen, tentokrát však jeho dívkou.
"Tak bys stejně nic neudělal, jelikož vím, že jsi rád za to, že tu jsou," řekla a na její tváři se mihl něco jako úsměv. Vstala, chytla zrzka za ruku a společně se vydali spolu na večeři.
Jídelna, které dominoval velký starodávný stůl a lustr s nespočetně svíček, byla už skoro plná. Seděl tu onen muž s černými vlasy až po ramena a s trpitelským výrazem, vedle něj seděl další muž, jehož obličej vypadal spíše ztrhaně, vlasy, které mívaly hnědou barvu, byli našedivělé a o rameno se mu opírala žena, jež se normálně stále smála a měnila barvu svých vlasů ze žvýkačkově růžové až po travnatě zelenou - nýbrž teď byly hnědé a nevýrazné. Vedle ní seděl v čele muž s jedním okem normálním a druhým kouzelnickým, které se otáčelo dokola a pozorovalo okolí. Další v řadě byl postarší muž se zrzavými vlasy, jenž objímal svoji manželku, která seděla vedle něj. Pak tam byli dvojčata a zbývaly už jen dvě volná místa pro Hermionu a Rona, na které se upřely pohledy všech v místnosti. Ať už soucitné, nebo naštvané, že jim kvůli nim stydne večeře.
"Když už jste všichni tady, můžeme se konečně pustit do jídla. Hlavně si pospěšte, po večeři je porada Řádu a Snape má nějaké informace, které by nám mohly pomoc," pronesla svou krátkou řeč paní Weaslyová, jak jí všichni říkali a jídelnou už byl slyšet jen cinkot příborů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eva Eva | 19. září 2011 v 21:29 | Reagovat

Úžasný začátek povídky :) Pořád říkám, že máš fantazii :D a tuhle povídku stoprocentně dočtu :)

2 wiik wiik | 19. září 2011 v 21:39 | Reagovat

Tak jsem to dočetla, vím že to bylo dělší než normálně ale stejně ještě delší by to bejt nemohlo? :D Jak dlouhý je to ve wordu. Myslím, že tenhle styl psaní je opravdu lepší. Kapitola je strašně napínavá a potěšilo mě, které postavy tam máš, doufám že tam vydrží co nejdéle. A protože si stěžuješ že nikdy nekritizuju máš tam pár věcí co moc nedávaj smysl:růžové až po travnatě zelenou - nýbrž však byly hnědé a nevýrazné, a to druhý už jsem nenašla :D

3 Lili Lili | Web | 19. září 2011 v 21:42 | Reagovat

Děkuju moc za komentáře, tak snad se vám to bude líbit i v dalších kapitolách :-D uvidíme... jinak jsem ráda, že jsem tě konečně dohnala ke kritizování, chyby už jdu opravit :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama