29. kapitola - Učení nemusí být vždy mučení

25. září 2011 v 20:46 | Lili |  Osud neexistuje
Tak přesně po měsíci přidávám další kapitolu k Osudu. S mojí druhou povídkou se to nedá vůbec srovnávat, jak v délce, tak v kvalitě, ale myslím, že tady už nic lepšího nesvedu. S kapitolou ani povídkou celkově nejsem spokojená, tak snad vy budete trochu nadšenější a teď vás prosím o opak než jindy - zkuste trochu přehlížet všechny ty chyby :-D

Dva týdny uběhly jako voda a s Vik jsme se za tmy vracely zrovna ze zkoušky z astronomie, která pro mě dopadla snad nejhůř. Hrad, který byl zahalen celý tmou, vypadal strašidelně a zároveň tajemně. Kdybych šla sama, tak bych se bála, ale díky tomu, že jsem vedle sebe měla Viki, nemohly jsme to nechat jen tak. Věděly jsme, že holky od nás z pokoje, jsou někde kousek za námi, a že tmu nemají zrovna moc rádi. Rychle jsme se schovaly za jedno brnění, které bylo zrovna poblíž, a čekaly. Všimli si nás nějací kluci z Havraspáru, jenž šli za námi, a protočili oči v sloup, naštěstí však nic neříkali. Na takovéhle hlouposti už od nás byli zvyklí.
Netrvalo dlouho a uslyšely jsme holky, které zrovna řešily, jestli je Firenz hezky nebo ne. Nikdy jsem nepochopila, co se všem může líbit na chlapovi se čtyřma nohama, ale radši jsem nic neříkala. Najednou do mě Vik strčila a jedno z brnění, za kterými jsme se schovávaly, se vydalo dopředu. Holky začaly ječet a rozběhly se rychle pryč, načež Viki zapomněla na kouzlo, díky kterému se brnění pohybovalo, máchla jen tak neurčitě hůlkou a po chodbě se ozval rámus, jak železo drnčelo o kamennou zem.
Najednou jsme uslyšely Filche, který se nebezpečně blížil k nám a nadával na to, kdo tu zase co dělá.
"Za tohle zaplatíte," řekl, když si nás všiml a po tváři se mu rozlil spokojený úsměv.
"Ale my se jen vracíme ze zkoušek NKÚ," zkusila jsem neúspěšně. V tu chvíli už nám Filch s radostí oznámil, že v pondělí v osm večer budeme leštit poháry ve vstupní síni.
V sobotu se šlo do Prasinek, kde jsem měla domluvenou schůzku s Jessikou. Nejdříve jsem s Vik vybrala dárek Jamesovi k narozeninám - i když jsem dlouho nevěděla co, nakonec Viki objevila nějakou sadu na opravu košťat. Sice mi vždy přišlo, že stačí pouze kouzla, ale začínala jsem být už zoufalá.
V poledne jsem Vik doprovodila k Chroptící chýši, kde na ní měl čekat Scorpius a pak se vydala ke Třem košťatům, koupila se máslový ležák a šla za Jessikou, která už tam seděla.
"Dobrý den."
"Ahoj Lili a tykej mi, přeci jen jsem tvoje babička," řekla překvapivě mile, na to, že je dcerou Voldemorta. A také vypadala mladě, nikdy bych si pod ní nedokázala představit starou babičku s holí a bílými vlasy. "Přemýšlela jsem nad tím, co jsi mi psala. Nechtěla bys ke mně přijet na prázdniny do Francie? Mohla bys bydlet u mě doma, já bych alespoň nějaký čas strávila s tebou - opravdu velmi připomínáš Evu, a mohla bych ti naučit to, co umím. Ale jedna věc tu je, nechci tě slyšet říkat mi babi." Když mi tohle řekla, skoro jsem se udusila máslovým ležákem, který jsem právě pila, jelikož tohle by mě opravdu nikdy nenapadlo. Vlastně i Nikol a Síriuse jsem vždy oslovovala jejich jmény.
"To by bylo super, mám kamarádku, která bydlí ve Francie. Jen se ještě budu muset domluvit s Nikol a Síriusem."
"Viki Weasleyová, nemám pravdu? A myslím, že Sírius nebude mít nic proti. Už jsem s ním mluvila, ale chce, abys alespoň část prázdnin strávila doma. S čímž nebude problém. A jestli chceš, můžeme začít rovnou teď. V Chroptící chýši by měl být klid na učení."
"Bylo by fajn, kdybychom začali hned, ale co jít radši někam jinam, než do Chroptící chýše?" Přeci jen právě Jessika by určitě pochopila Viki se Scorpiusem, ale stejně bude nejlepší, udržet to co nejdříve v tajnosti.
"Tak můžeme jít ke mně do pokoje, mám tady jeden na dva dny pronajatý, jelikož jsem ještě slíbila Brumbálovi, že se u něj zastavím," odpověděl a už mě vedla do svého pokoje. Nebyl nijak velký, jen obyčejný s postelí, dvěma křesli, krbem a psacím stolem, ale i přes to vypadal útulně. Velkým oknem dovnitř proudilo slunce, takže ani nebylo potřeba svící, které byly rozestavěné po celém pokoji.
"Sedni si u mě," pobídla mě. "Nejdřív bych se tě chtěla zeptat, jestli ses někdy učila nitrobranu nebo jen uzavírat svoji mysl."
"Ne."
"Dobře, takže začneme úplně od začátku. Je potřeba, aby ses úplně soustředila jen na sebe a pokusila se nevnímat okolí," mluvila, přičemž zatáhla závěsy na okně. "Zavři oči a soustřeď se na to, jak dýcháš. Pokus se na nic nemyslet." A tak jsem tam seděla v křesle, se zavřenýma očima a kdykoliv už jsem si myslela, že na nic nemyslím, vždy mě něco napadlo a celé se to pokazilo. "Pro začátek to bude asi trochu těžší, ale opravdu to je důležité - bez toho se nikam dál nepohneme." Ještě mě chvíli nechala to zkoušet, když znovu promluvila. "A teď si představ, že uprostřed hrudníku cítíš, jak tě hřeje magie. Že cítíš její střed a to, odkud prochází do všech těch kouzel, které normálně používáš, akorát s hůlkou." A opravdu. Po chvíli se mi podařilo, nebo spíš jsem si to představovala, cítit teplo uprostřed hrudníku.
"Výborně, a teď otoč pravou ruku dlaní nahoru. Postupně se představuj, jak všechna tvá magie proudí ze svého středu do tvé ruky. Pomalu a v klidu. Není kam spěchat." Sice jsme s Viki často slýchávaly, že když potřebujeme vymyslet nějakou hloupost, máme bujnou fantazie, ale já si ani s ní nedokázala vsugerovat, že v ruce držím svoji magii. A přišlo mi, že čím více se snažím, tím méně ji cítím celkově.
"Tak a teď se znovu soustřeď jen na své dýchání. Zapomeň na jakoukoliv magii, na všechno, prostě jen chvíli v klidu dýchej a na nic nemysli." Po době, která trvala snad věčnost, Jessika znovu promluvila. "A teď pomalu otevři oči."
Když jsem je otevřela, připadala jsem si najednou strašně unavená, a když jsem se podívala na hodiny, došlo mi, že jsem u Jessiky v pokoji strávila skoro tři hodiny.
"To by pro dnešek stačilo. Tohle můžeš sama trénovat, kdykoliv budeš chtít, ale chce to místo, kde tě nikdo nebudu rušit. Bylo by fajn, kdyby ses to do prázdnin alespoň trochu naučila a my pak spolu mohly pokračovat dál. Ještě jestli chceš, zítra jdu za Brumbálem, jak jsem ti už říkala, tak můžeme spolu pokračovat."
"Dobře, tak zatím nashledanou," rozloučila jsem se a vrátila se do hradu, kde ve společenské místnosti seděli kluci a vymýšleli něco důležitého.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 wiik wiik | 25. září 2011 v 21:02 | Reagovat

že se nestydíš zase takovej ošklivej konec. Asi bude tenhle komentář kratší než ten minulý ale je to taky kratší kapitola :p. Už jsem skoro zapomněla jak to končilo tak mi chvíli trvalo než jse msi to spořádala ale jinak super, teda až na ten název :D jen teda ta Lili je strašně důvěřivá chodit do pokojů cizích lidí :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama