2. kapitola - Mé vzpomínky?

22. září 2011 v 20:07 | Lili |  Jeden nikdy neví
Tak tu je druhá kapitola a doufám, že se bude líbit stejně, jako první :-)


Po tiché večeři se Ron s Hermionou a dvojčaty vydali bez řečí z pokoje - věděli, že to nemá cenu a hlavně, že ve sklepení je jedna místnost, kterou se dostanete až pod jídelnu a tudy vedou tajné schody s východem pod stolem. Takže si všichni mysleli, že jsou bezpečně v pokoji, zatímco oni mohli poslouchat a dozvědět se vše, co jim nikdo nechtěl říct.
"Tak kde je ten Snape? Rád bych šel dělat něco užitečnějšího, než je čekání…" Uslyšeli naštvaný hlas Síriuse.
"Já jsem zde, jestli mě postrádáš, Blacku. Ale to mi řekni, co ty tu tak zavřený můžeš dělat," poškleboval se jejich profesor lektvarů. Jeho nynější výraz si dokázali živě představit, jelikož když už byly prázdniny a on se ve škole nemohl posmívat studentům, vybíjel si svůj vztek alespoň na Síriusovi.
"Radši mlč, ty náš Princi," odsekl opovržlivě Black. "Tohle je můj dům, takže když budu chtít, můžu tě klidně vykopnout."
"V tom případě já odcházím a věci od Pána si nechám pro sebe," odpověděl Snape, přičemž dával důraz na každé slov. Ti dva, se vždy navzájem dokázali vytočit k nepříčetnosti a přesně tak, jako teď, musel někdo zakročit, jelikož Sírius už drčel v ruce svoji hůlku a mířil s ní Severusovi na záda.
"Ale no tak. Vždy jsem věděl, že jsi zbabělec, ale že až takový, to jsem netušil," pokračoval Snape a líným máchnutím hůlky vykryl kouzlo, které na něj letělo.
"Tak a dost," utnul jejich, už nejen slovní přestřelku Brumbál, který zrovna vešel dovnitř. "Síriusi sedni si a ty Severusi, se vrať a řekni nám, co si se dozvěděl." Oba, i když už dávno nechodili do školy, ho poslechli. Sírius si sedl do volného křesla na druhé straně místnosti a dělal, že ho vůbec nezajímá, co Snape říká.
"Pán je od svého znovu zrození stále velmi opatrný a informace svěřuje jen svým nejvěrnějším," začal Severus, který si užíval to, že ho ostatní potřebují.
"Tak to se toho od tebe asi moc nedozvíme, Snape," neodpustil si poznámku Sírius, avšak když viděl Brumbálův nespokojený výraz a Molly, která kroutí hlavou, radši dál nepokračoval.
"Takže když je tu konečně ticho, můžu pokračovat. Dneska jsem viděl Ginny. Pán ji vyslýchal, naštěstí nic neřekla, ale jestli ji nezachráníte co nejdřív, budeme mít minimálně trvalé následky," dokončil svůj proslov, načež Molly vydechla zděšením, ale snad i úlevou nad tím, že její dcera stále žije. Byly to skoro dva měsíce, co se Ginny ztratila. Tenkrát byli nakupovat na Příčné, a přestože Weasleyovi věřili Brumbálovi a Harrymu, nikdy by neřekli, že se Voldemort projeví už teď.
Zatímco ostatní šli dál, Ginny se rozhodla zajít do obchodu s košťaty a vybrat Harrymu něco k narozeninám, jenže pak se tam objevilo pár zakuklenců, kteří jasně věděli, pro koho jdou. Ostatním nezbylo nic jiného, než jen stát a přihlížet, jak jejich dcera či sestra zmizela se Smrtijedy.
"A co Harry?" Zeptal se muž se strhanou tváří.
"U něj předpokládám, že zatím žije zavřený ve Voldemortově sklepení, avšak tam se nedostanu bez toho, aby to někdo zjistil."
"A ne-nemohl byste jim nějak pomoc?" Vyslovila dlouho očekávanou otázku Molly. Místo Snapa se tentokrát ozval Brumbál.
"Molly, všichni je toužíme od něj dostat tak, jako ty, ale kdyby se jim Severus pokusil pomoc, mohl by ohrozit nejen je, ale i sebe."
"A co kdyby nám řekl alespoň přesnou polohu sídla, kde se momentálně scházejí," navrhla Tonksová.
"Vážně si myslíš, že je Voldemort tak hloupý a nepojistí se proti zradě? A na tohle Smrtijedi čekají - až si váš malý Řád nakráčí jim přímo pod nos, aby je mohli rovnou pozabíjet. Ale tvé rozhodnutí nechám na tobě," odsekl s úšklebkem Severus. "A ani přemístit vás tam nemůžu, jelikož se tam dostane jen ten, kdo má Znamení Zla, nebo ten, koho dovnitř Pán pustí."
"A teď přejděme k druhému bodu na seznamu dnešní porady, Smrtijedi opět zaútočili na dům jedné mudlovské rodiny. Všichni jsou mrtví, až na jejich patnáctiletého syna, který měl jít do pátého ročníku školy v Kruvalu. Ten je momentálně nezvěstný."
Zbytek porady už nebylo třeba poslouchat, to, co chtěli vědět, se už dozvěděli, proto se všichni přesunuli do svých pokojů.
*
"To je opravdu on?" Zeptal se onen muž s hadím obličejem a rudýma očima tajemně.
"Našli jsme ho na té adrese, kterou jste nám dal. Ti dva zatracení mudlové jsou mrtví," odpověděla žena s vlasy, které jí trčely na všechny strany. Z jejího hlasu bylo znát očekávání a snad i napětí.
"V tom případě si svůj úkol splnila, Belatrix. A teď mě tu laskavě všichni nechte s ním o samotě," zahřměl místnosti jeho hlas, tentokrát v něm bylo slyšet vzteklý podtón. Všichni poslušně odešli, avšak někteří na ně vrhali zkoumavé pohledy a bylo znát, že by radši zůstali a pozorovali, co se bude dít. Ale náš tajemný hoch vypadal, že by nejradši odešel. Na své tváři ale žádný strach znát nedal. Ostatně byl zvyklí ze školy.
Najednou ucítil, jak ho něco tlačí v hlavě a před očima se mu začaly promítat všemožné vzpomínky. Jeho vzpomínky, které se mu najednou začali vracet. Viděl malého kluka, nejspíš sebe, jak k narozeninám dostal vytoužené kolo. Muž se ženou stáli za ním, drželi se za ruce a pozorovali, jak jejich jediný syn jede po silnici a radostně na ně mává. Další byla ze školního výletu, někdy v páté třídě, kde hráli flašku a on musel dát pusu jedné dívce, která se mu už dlouhou dobu líbila. Pak tu byla také jedna ze školy, kterou navštěvoval. Stál na podiu a před zrakem celé školy si od ředitele přebíral cenu, kterou vyhrál v soubojích. Když se mu tak míhaly všechny ty vzpomínky, přemítal si, jak je jeho život úspěšný. Vše na co sáhl, se podařilo. Ve škole byl vždy jeden z nejlepších. Spolužáci ho obdivovali a učitelé ho měli rádi. Až do oné chvíle. Když tato vzpomínka vyjela na povrch, vzpomněl si, co ho učili ve škole. Že toto není jen obyčejné přemýšlení, ale že mu někdo prohlíží myšlenky. Avšak i když byl v nitrobraně jeden z nejlepších, teď si až příliš pozdě uvědomil, co se děje. Začal si ve své mysli stavět barikádu, postupně, jako když se staví zeď, nejdřív vytlačil onu osobu z poslední vzpomínky, pak však z celé hlavy. Soustředil se na své dýchání, na nic nemyslet a snažil se uzavřít svoji mysl. A nakonec se mu to povedlo. Onen muž s hadíma očima stál před ním s hloupým úšklebkem na obličeji.
"Očekával jsem, že tě v Kruvalu naučí něco víc, ale co bych čekal, od zrádce Karkarova. Doufám, že alespoň ty mi budeš prospěšnější."
"No to teda nebudu," promluvil po prvé za dlouhou dobu a cítil, jak má vyschlo v ústech. Měl strach, ale jeho hlas zněl sebejistě. "Já s tebou nebudu spolupracovat, zabil si mi rodiče a jsi obyčejný blbec, který má zalíbení v zabíjení," dořekl a cítil, že přestřelil, avšak kouzlu, které na něj letělo, se snadno vyhnul. Na tohle byl cvičený.
"Jaká to je škoda, mě by se zrovna někdo tak nadaný, jako jsi ty, hodil. Takže tvé poslední slovo je ne? V tom případě mi nezbude nic jiného, než tě znovu zavřít. Bello," zakřičel a do dveří hned vtrhla ta samá žena, která ho sem přivedla. "Odveď tady mladého pána do sklepení, však on si ještě rozmyslí, na jakou stranu se přidá. A přiveďte mi toho skrčka Pottera." Žena se poklonila, drapla chlapce za ruku a táhla ho zpět do sklepení.
On se ani nebránil. Přemýšlel nad tím, proč ho Voldemort chce k sobě. Na škole byl sice jeden z nejlepších, ale bylo tam daleko víc jeho spolužáků, kteří měli vlivné rodiče, jejich rodiče byli Smrtijedi nebo alespoň něco znamenali. Avšak jeho rodiče, Ericovy rodiče, byli mudlové a díky vráceným vzpomínkám přišel na to, že kvůli Voldemortovi už jsou oba po smrti. I s přijetím na školu Karkarov dlouho váhal, přece jen mít tam mudlovského šmejda, to je ostuda, ale nakonec ho přesvědčily jeho schopnosti. Či snad něco jiného? Proběhla mu hlavou myšlenka, kterou však hned zahnal někam pryč. Nad tímto už přemýšlel mockrát a nikdy nic nového nevymyslel.
Belatrix, jak jí říkali, ho strčila do cely, ve které byl už předtím, a zamkla za sebou.
Otevřela dveře druhé cely, vytáhla z ní chlapce, který byl špinavý, na obličeji měl zaschlou krev a spolu s ním odešla. Sklepení utichlo. Ani z vedlejší cely nebyl slyšet pláč ani nic podobného jako minule, a tak Eric měl klid na přemýšlení o tom, co právě zažil. Byl příjemný pocit mít zpět své vzpomínky, ale ta jedna mu pořád vyvstávala mezi ostatními. Byla jiná.
Venku už byla tma, rodiče dávno spali, ale on usnout nemohl. Seděl na parapetu u okna a pozoroval hvězdy. Připadal si sám. Chyběli mu opravdoví kamarádi, které nikdy neměl. Ve škole se s ním všichni bavili, protože jim mohl pomoc s úkoly, s něčím poradit, protože byl úspěšný, ale ve skutečnosti ho všichni jen využívali a on si nebyl jistý, jestli by mezi nimi našel někoho, komu by mohl věřit, ale sám tomu nevěřil. Ani nevěděl, jak se to stalo, ale usnul. Usnul s hlavou přitisknutou k oknu.
Najednou ho však probudil nějaký rámus. Nevěděl, co se děje, proto si řekl, že si šel otec do ledničky jen pro něco k jídlu, jak to často dělával, takže si toho nevšímal. Avšak hluk neutichal. Právě naopak, byl čím dál, tím silnější, až mu přišlo, že se přibližuje k jeho dveřím.
Nikdy nebyl zvyklí nosit hůlku s sebou, ale teď ji vyndal ze šuplíku, kde ji měl přes lét schovanou, a opatrně vyšel z pokoje, s hůlkou před sebou. Už teď věděl, že je něco špatně, i když netušil, co se stalo. Na chodbě nikoho neviděl, a všude byl najednou klid. Proto se rozhodl vrátit zpět do pokoje a jít spát, jelikož na něj najednou padla únava. Avšak když otevřel dveře do pokoje, na chvíli jen zaraženě stál a koukal, než mu došlo, co se děje. Oni přišli. Smrtijedi. A jdou po něm.
Než stihl něco udělat, už na něj letělo hned několik kouzel. Prvnímu a druhému se stihl vyhnout a třetí se vpilo do jeho kouzelnického štítu. Takovýto boj ještě chvíli pokračoval, Eric většinu kouzel vykryl a občas stihl i útočit, ale najednou se vedle něj objevili rodiče.
"Ericu, pane bože, co tady takhle v noci děláš? Ty snad chceš zbourat dům?" Ozvala se máma.
"Mami, teď sem nechoďte," snažil se Eric o to, aby rodiče odešli, ale se zděšeným výrazem pozoroval, jak Smrtijedi přesunuli svůj útok z něj na jeho rodiče. Bezbranní mudlové dokázali kouzlům nemilosrdných Smrtijedů uhýbat jen chvíli, pak buď leželi na zemi v bezvědomí, nebo svázaní tak, že se nemohli ani hnout.
Když Eric viděl, co udělali, toužil po pomstě. Sice jeho rodiče stále ještě žili, ale on toužil po tom, pomstít je. V tu chvíli ani neuvažoval nad tím, že jako občan Velké Británie má na sobě hlídáček a že mu brzy přijde předvolání kvůli nedovolenému použití kouzel. Ovšem jestli přežije, prolétlo mu hlavou.
Zaútočil na jednoho zamaskovaného Smrtijeda, který útok okamžitě opětoval a během chvíle už na něj lítalo jedno kouzlo za druhým. A ať byl ve škole jakkoliv dobrý, na toto prostě nebyl zvyklí. Nejdřív ho nějaké kouzlo řízlo do ruky, ale po chvilce se nezvládnul jednomu vyhnout a najednou letěl zády proti zdi.
"Ty se postarej o toho kluka, my to tu skoncujeme s těma dvěma mudli," bylo poslední, co slyšel, než se mu zatmělo před očima.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 wiik wiik | 22. září 2011 v 20:40 | Reagovat

Tak když ty ty chyby tak miluješ tak je budu vypisovat hned jak na ně přijdu a třeba na ně nezapomenu :D takže první nemáš u názvu že je to druhá kapitola to víš někoho s tak maličkym mozečkem jako mě to může splést. Ty mě budeš dneska nesnášet ale tam jak sirius míří na snapeho tak bych tam nejdřív dala tohle a až potom že je vždy někdo musí zastavit. A nevím jestli to bylo záměrem nebo ne ale ze začátku jsem vůbec nechápala proč musejí mladší odejít. Tak ted jedna taková teoretická poznámka pochybuju že by nějaký kluk vytlačil z hlavy Voldemorta ale to máš předpokládám logicky podložené. Tenhle styl se mi fakt líbí a tobě jde ale trochu se mi zdá v t= druhé části divné jak tam nejdřív nebyly myšlenky Erica a potom byly. Myslím že hluk je spíš hlasitější než silnější. Tak a poslední to musel bejt opravdu hodně dobrej když vydržel tak dlouho vzdorovat smrtijedům. No a ted samé pochvaly budu se snažit aby byly tak dlouhé jako ty všechny výčitky. Takže Eric je sice dokonalej ale úžasnej a chudinka nemá kamarády? Tady na něj jedna kamarádka čeká. Obdivuju tě jak to umíš napsat tak že je to dlouhé a přitom je to i zabavné já bych tvojí jednu kapitolu měla tak na pět vět :D. A skrček Harry mě fakt dostal, sice mám Harryho ráda ale myslím, že s Voldemortem bychom si rozumněli. A taky se mi líbí jak ty známe postavy popisuješ s pohledu kluka které je nezná takže jim neřikáš jménen. No chtělo by to další kapitolu at mám co kritizovat :D

2 Eva Eva | 22. září 2011 v 20:45 | Reagovat

Fajn tak teď díky wiik vůbec netušim co psát :D Samozřejmě skvělá kapitola (pořád ti řikám že psát umíš! Myslíš že bych něco takhle dlouhýho a kdyby to bylo ještě špatně napsaný dočetla do konce? Znáš mě ne?) No jinak jak už řikala wiik je to fakt dobrý a to že ten kluk je úžasnej přece ničemu nevadí :D (zasloužil by si taky úžasnou holku, ale to už necháme na tobě) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama