4. kapitola - Nečekaná návštěva

15. listopadu 2011 v 17:30 | Lili |  Jeden nikdy neví
Tak jsem po dlouhé době napsala další kapitolu. Doufám, že se vám bude alespoň trochu líbit a prosím, kritizujte :-)

Dlouho však neběžel, jelikož se ocitl před dalším rozcestím. Tentokrát chodba končila a na ni navazovaly dvoje dveře. Chvíli tak stál a přemýšlel, jaké z nich si vybrat. Měl takový pocit, že ty levé by byly méně bezpečné, ale netušil, proč. Vzpomněl si na slova své maminky, která mu vždy, když byl mladší, říkala, ať se řídí spíš svým srdcem než rozumem.
Ale to mi je teď na nic, pomyslel si, když za levými dveřmi uslyšel nějaké hlasy. A co teď? Dveře vpravo ho silně odrazovaly, ale přeci nevběhne Smrtijedům přímo do náruče. Najednou se levý vchod začal otevírat, takže mu nezbylo nic jiného, než se schovat do výklenku u okna a čekat, co se bude dít dál. Na chodbu vešli dva Smrtijedi - jeden měl dlouhé, blonďaté vlasy po ramena a opíral se o vyřezávanou hůl. Rozhodně nevypadal příliš sympaticky. Druhý měl pár vlasů sčesaných dozadu, strhaný, vrásčitý a zjizvený obličej. Z pohledu na něj běhal mráz po zádech a Ericovi nezbývalo nic jiného, než doufat, že brzy odejdou.
*
Když Ron večer ulehal v chlapecké ložnici do postele, pozoroval Deana, Samuse i Nevilla, avšak Harryho postel byla prázdná. Bylo to poprvé, co od doby, kdy společně nastoupili do Bradavic, se o Harryho bál. Vždycky věřil, že to zvládne, ale teď věřit přestával. Připadalo mu, že kdyby Harry byl ještě živí, už by se určitě ozval nebo by něco věděli.
*
"A jak to vypadá mezi vlkodlaky? Slyšel jsem, že si je Pán chtěl naverbovat na svou stranu," zeptal se onen muž s blonďatými vlasy. Oba dva přitom pokračovali dál, už to vypadalo, že si ho nevšimnou, když najednou uslyšel hlas Belly, jak ječí na celou chodbu. Už si byl skoro jistý tím, že návratu do cely se nevyhne.
"Chyťte toho blbého kluka! On má moji hůlku a klidně si uteče. Nestůjte tu jen tak a pojďte mi ho pomoc najít!" Ti dva se na sebe nejdřív zmateně podívali a až po chvíli jim došlo, co se stalo. Rozběhli se (teda nevím, jak si dokážete představit běžícího Lusiuse se svoji holí) za Bellou, jež otevřela pravé dveře a zmizela.
Opatrně vykoukl, avšak nikoho neviděl. Proplížil se do místnosti, ze které před chvílí vystoupili ti dva muži, a když uviděl krb, ulevilo se mu. Sice se už párkrát přemísťoval, ale vždy jen s někým. Samotnému by se mu to nikdy nepovedlo. Stoupnul si do krbu, ve kterém byly zbytky popela, a přišlo mu, že je nějaký malý, ale jelikož uslyšel z chodby rámus, vzal si do ruky latex a vykřikl Děravý kotel.
Teď už by se s ním normálně zatočila místnost, ale nic se nestalo. Zkusil to ještě jednou, avšak to už se otevřely dveře a na něj mířily hned tři hůlky najednou.
*
"Vítám vás v novém školním roce," pronesl s hořkostí v hlase profesor lektvarů. "Mé nároky na vás už znáte, takže se není o čem bavit. Možná jen bych vám mohl říct, že jestli chcete pokračovat v lektvarech i příští rok, neberu nikoho, opakuji nikoho, kdo bude u NKÚ mít horší známku než Vynikající. A na závěr bych chtěl dodat, že jsem rád, že vás vidím po prázdninách všechny. Ou, já zapomněl, náš pan milostivý Potter se vlastně nechal unést," dodal Snape, mávl hůlkou a na tabuli se objevil postup lektvaru. Šel si sednout za stůl a přemýšlel, jestli udělal správně.
Lilly miloval, i přes to, že si vzala toho arogantního Pottera a nikdy si neodpustil, že je udal. Avšak tohle je jen její syn a on by z toho, co udělal, mohl mít malér a to pořádný. O rychlé a bezbolestné smrti by si mohl jen nechat zdát, avšak on, nejspíš v chvilkové slabosti nebo skvělých donucovacích technikách Weasleyovic dvojčat, podlehl.
*
"Do této chvíle bylo vaše učivo v tomto předmětu rozkouskované a stále narušované, že?" zahájila profesorka Umbridgová a obrátila se na třídu, ruce úhledně složené před sebou. "Neustálé změny učitelů, z nichž většina se neřídila ministerstvem doporučených osnov, bohužel způsobili, že vaše vědomosti jsou v pátém ročníku hluboce podstandardní. Ale potěším vás, tyto problémy teď budou vyřešeny. Budeme postupovat podle přísně strukturovaného, teoreticky zaměřeného postupu schváleného ministerstvem. Opište si následující, prosím." Máchla hůlkou a na tabuli se objevil nadpis cíle vyučování. Ve třídě se najednou začal rozléhat šum různých hlasů, jak si všichni ostatní šeptali a bavili se mezi sebou.
"Máte snad nějaké otázky?" Zeptala se svým sladkým hlasem profesorka Umbridgeová, načež Hermionina ruka vystřelila do vzduchu.
"Ano, slečno…?" Podívala se profesorka jejím směrem.
"Grangerová. Nějak nerozumím cílům vyučování. To se nebudeme vůbec učit obranná kouzla?"
"Nepředpokládám, že by se některý z vás dostal do situace, kdy by je potřeboval. Nebo si snad myslíte, že budete během vyučování napadena?" Zeptala se Umbridgeová a zasmála se.
"My nebudeme používat kouzla?" Vykřikl překvapeně Ron.
"Studenti v mé třídě, jež budou chtít promluvit, se přihlásí, pane…"
"Weasley," odpověděl Ron, načež jeho ruka vystřelila do vzduchu a na jeho obličeji bylo znát, jak už teď tuto ženu nenávidí. "Copak nevíte, co se stalo s Harrym, moji sestru taky unesli a vy si mi tu dovolujete tvrdit, že se nemáme čeho bát, jelikož Voldemort vůbec nebude mít v plánu zaútočit," skoro křičel Ron, avšak bylo na něm vidět, že se stále ovládá.
"Za prvé vás nikdo nevyvolal, pane Weasley, za druhé nechápu, proč by měl Pán zla - v mé třídě už nikdo nevysloví jeho jméno - zaútočit na naší školu a za třetí pan Potter nedodržoval bezpečností opatření daná ministerstvem," odpověděla sladce a naprosto v klidu žena v růžovém kostýmku.
"Tyto opatření byly vydány až po tom, co Harryho unesly a pochybuji, že by pomohly proti Voldemeortovi," oponoval Ron, jež se nenamáhal být v klidu.
"Co si to dovolujete? Strhávám Nebelvíru dvacet bodů a vy budete týden po škole. Nyní se všichni vrátí zpět ke čtení a kdokoliv ještě promluvíme, připojí se k panu Wealeymu, až za mnou tento večer půjde," odpověděla dotčeným hlasem, avšak na její tváři byl vidět spokojený úsměv.
Celá třída utichla, jelikož nikdo netoužil po dalších problémech. Ron chtěl něco ještě namítnout, ale Hermiona mu stiskla ruku pod lavicí na znamení toho, že má být potichu.
*
Eric se vzbudil zpět ve své cele. Poslední, co si pamatoval, bylo, jak na něj letí několik kleteb a pak už omdlel. Nechápal, jak to, že se pomocí letaxu nedokázal přemístit pryč, jelikož si byl skoro jistý tím, že krb tam nemají jen pro okrasu.
Věděl, že když už jednou nedokázal utéct, po druhé se mu to skoro s jistotou nepovede. Seděl opřený o studenou kamennou zeď, která ho příjemně chladila. Vždy mu přišlo, že ve sklepení je zima, ale nyní to vypadalo přímo naopak. Byl unavený, ale jít spát nechtěl. Stále měl před očima tu dívku, kterou omráčil. Doufal, že jí moc neublížil, a i když věděl, že to bylo nutné, stále váhal, jestli neudělal chybu.
Aaaa pán se nám zamiloval, ozval se mu v hlavě protivný hlas.
A i kdyby, tak co? To je jen moje věc, oponoval mu.
A víš, že tvá láska je Smrtijedka? Vysmíval se mu stále hlas v jeho hlavě.
Co to plácáš za hlouposti? Jaká láska?
Sám jsi to před chvílí řekl.
Neřekl, jak bych mohl.
Je vidět, že ti uvěznění zde leze na mozek. Už ani nevíš, co říkáš.
Za prvé nic neříkám a za druhé už mlč. Nebudu se tu hádat sám se sebou. Zapudil své druhé já do podvědomí a během chvíle opravdu usnal.
*
"To jste opravdu tak neschopní?" Zuřil Pán zla. "Vždyť vám ten malý spratek skoro utekl. Kdo za to může?" Smrtijedi stáli v půl kruhu kolem svého Pána a mlčeli. Belatrix udělala dva kroky dopředu a klekla si před Voldemorta.
"Ty, Belatrix! Jak je možné, že ti utekl?" Odsekával každé slovo.
"Omlouvám se, pane," řekla Bella a sklopila hlavu.
"Sama víš, že tě musím potrestat," pronesl Voldemort chladně a hůlkou zamířil na postavu, jež klečela před ním.
*
"Musíš se naučit ovládat," promluvila Hermiona do ticha, které vládlo ve společenské místnosti Nebelvíru. Právě ovázala Ronovi ruku, která už naštěstí přestala krvácet.
"Ale ty ses s ní taky hádala," odsekl Ron naštvaně.
"Já tu teď nesedím a nefňukám," odpověděla Hermy, která byla ještě stále naštvaná.
"Tím chceš říct, že já fňukám?" Ron praštil rukou naštvaně do stolu, čímž vylil mísu s léčivým lektvarem od Hermiony. Chvíli oba dva seděli v tichosti, když se ozval Ron.
"Hermy, neměli bychom se hádat. Já vím, že máš o něj strach, ale musíme věřit Brumbálovi. Vždyť ani nevíme, kde má Voldemort sídlo," řekl Ron po dlouhé době něco rozumného a přestože sebou Hermiona při Voldemortově jméně cukla, usmála se na něj. Od té doby, co Harry zmizel, se totiž její přítel hodně změnil. Zmoudřel.
*
"A teď přiveďte Pottera s tou malou zrzkou. Však on nakonec promluví." Zasmál se Voldemort ledově, zatímco Bella za pomoci svého manžela opustila sál.
Ginny vypadala den ode dne hůř. Její obličej byl až mrtvolně bílý a vlasy měla zplihlé. Když ji takhle Harry viděl, řekl si, že už nedovolí, aby Voldemort někomu dalšímu ublížil a rozhodl se, že si bude od ní držet odstup. Celkem čtyři Smrtijedi je vedli obvyklou cestou, kterou už znal i poslepu. Překvapilo ho, že ani jednoho z nich neznal, protože většinou u nich byl buď Malfoy, Belatrix nebo alespoň Lestrange. Po docela dlouhém výšlapu do schodů a cestě dlouhou chodbou se dostali do hlavní haly a naskytl se jim pohled do Voldemortových rudých očí.
"Jak rád tě zase vidím, Harry Pottre," promluvil Pán zla, zatímco Smrtijedi přivedli ty dva až k němu. "Máš pro mě něco nového, co bys mi chtěl říct?" Zeptal se s netrpělivostí v hlase Voldemort, avšak Harry neodpovídal. Jen mu odhodlaně koukal do očí. "Dobře, ať je tedy po tvém," zašklebil se zlomyslně a namířil svoji hůlku na Ginny, jež se začala zmítat v bolestech. Z očí ji začaly téct slzy a Harry se na to všechno jen bezmocně koukal. Odmítal mu cokoliv prozradit, i když se mu nelíbilo, co s tou dívkou dělá. Po nějaké době střídavého mučení a domlouvání Harrymu to Voldemort vzdal a nechal je odvést zpět do cel.
A aby si alespoň trochu spravil náladu, nechal své Smrtijedy zaútočit na pár nečistokrevných kouzelnických rodin.
*
Eric seděl znuděně a nezúčastněně ve své cele. Už to bylo docela dlouho, co sem Smrtijedi přivedli zpět Harryho s dívkou a od té doby se nic nového nedělo. Až do této chvíle.
Z chodby se začaly ozývat něčí kroky. K cele slavného Harryho Pottera přišly dvě stejně velké osoby v černých pláštích s kápěmi na hlavách.
"Harry, to jsme my. Pojď rychle, než nás někdo uvidí," ozval se jeden z nich.
"Frede? Georgi?" Zeptal se Harry a z jeho hlasu bylo slyšet překvapení.
"Přišli jsme tě zachránit, ale teď už honem. Kde je Ginny?"
"Naproti. A kde jste vlastně vzali klíče? Jak jste se sem dostali?" Nepřestával se vyptávat Harry.
"Pak ti to všechno řekneme, ale teď už pojď," ozvala se poprvé druhá z postav, která nyní držela v rukou dívčino drobné tělo. A pak už nic neslyšel, jelikož se všichni vydali k východu a jeho tu nechali.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 wiik wiik | 21. listopadu 2011 v 16:57 | Reagovat

hurá hurá, nejdřívě musím oslavovat, že se tu konečně něco objevilo :P i když já nemám se svým komentářem co řikat. Škoda, že se Ericovi (jedna z nás by se nad sebou měla zamyslet už jsem si ani nepamatovala jak se jmenuje :D) ten útěk nepovedl, docela jsem mu fandila, ale asi jsem to měla čekat, už jen to e utekl z kobky bylo překvapení. Ale tak třeba když tam zůstane, potká svojí černovlásku. A samozřejmě Fred a George, vše zachránili, povšimněte si toho, žádnej Harry ale Fred a George :d jen se trochu divím, že tam Erica nechali.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama