5. kapitola - Harry je středem Vesmíru

17. prosince 2011 v 22:14 | Lili |  Jeden nikdy neví
Tak k překvapení všech ale hlavně mému, vám přidávám kapitolu ještě před Vánoci :-)


Kousek od domu, který stál uprostřed pole, daleko od lidí, se ozvalo hlasité prásk. Tam, kde před chvílí nic nebylo, najednou stály čtyři postavy. Pro nezasvěcené lidi, kteří by se chtěli jít jen projít po nedělním vydatném obědě, mohla tato čtveřice vypadat až komicky, ale při bližším zkoumání se dalo poznat, že něco není v pořádku. Jeden ze dvou vysokých zrzavých kluků držel v náručí vyhublou dívku, která nevypadala vůbec zdravě. O druhého zrzka se opíral kluk s černými vlasy, které mu trčely na všechny strany, brýlemi a jizvou na čele. Pomalu se vydali směrem k domu.
*
V Doupěti se rozezněl alarm. Někdo se snažil dostat dovnitř. Molly, jež byla doma sama, vzhlédla od hrnce s polévkou. Tušila, že se Smrtijedům podařilo najít jejich dům. Avšak když se podívala na kouzelné hodiny, které ukazovaly, kde se jaký z Weasleyů nachází, či jestli není v nebezpečí, zjistila překvapivou věc. Její muž byl v práci, jak očekávala, Ron ve škole, ona doma, avšak Fred s Georgem byli někde na cestě.
Alarm se rozezněl znovu a ona se podívala z okna. Nejdříve se zděsila, ale hned o pár vteřin později si uvědomila, kdo se snaží dostat dovnitř. Byli to její děti a Harry. Nejdříve si myslela, že se jí jen něco zdá, ale když se pozorněji podívala, poznala je. Už na nic nečekala a rozběhla se ven.
*
Na Hradě temnoty vládl chaos. Pán zla zuřil a Smrtijedi prohledávali každičký kout, i když bylo skoro jisté, že uprchli a na Hradě už nebudou. Další skupinka se zase snažila zjistit kudy, a jak utekli. Erica nikdo nehlídal a ani si ho nikdo nevšímal, avšak on neměl šanci utéct. Voldemort si tentokrát dal obzvlášť záležet na zabezpečení cel a z mříží byla skoro cítit magie.
Nevěděl, kdo to Pottera vysvobodil, i když tušil. Nechtěl být naštvaný na ně za to, že ho tu nechali, ale zášť přesto cítil. Snažil se sám sobě namluvit, že na něj jen v tom spěchu a vypětí zapomněli, že to by se mohlo stát každému, ale prostě mu to nešlo.
Ha, už zase vylézá na povrch tvá temnější stránka, promluvil ten otravný hlas v jeho hlavě.
Já žádnou temnější stránku nemám, snažil se mu oponovat.
Jistě že máš, i když se to snažíš skrývat. Ostatní si obelhal a už i skoro sebe. Ještě že tu jsem já.
Kdybys tu nebyl, tak by mi to vůbec nevadilo, odsekl Eric naštvaně.
Nemůžeš se obelhat. Vždyť sám v hloubi duše víš, že nejsi tak vzorný, na jakého si hraješ.
A i kdybych nebyl, tak co? Teď to bude stejně všem jedno. Určitě ani nikdo neví, že tu jsem.
Eric si připadal frustrovaný. Netušil, co s ním teď bude. Nevěděl, proč ho tu Voldemort stále drží. Proč ještě žije. Vždyť ho mohli rovnou zabít a všichni by měli pokoj. Ale to by bylo zjevně moc snadné. Postupně nechal všechny své myšlenky proudit tak, jak se jim zachtělo. Věřil, že teď jsou všichni natolik zaměstnání obranou Hradu, že se mu nikdo nebude snažit dostat do hlavy.
*
"Frede, sežeň tátu, Georgi, dojdi mi pro léčivé lektvary a ty si Harry koukej sednout," rozkazovala paní Weasleyová, která, i když byla šťastná, že má svoji jedinou dceru zpět, měla teď jiné starosti. Ginny na tom nebyla moc dobře a nevypadala, že by přežila další přemístění k Mungovi.
Molly stála nad drobnou dívkou, s temnými kruhy pod očima a škrábanci na obličeji, ležící na staré pohovce, a opakovala stále dokola uzdravovací kouzla.
Harry Potter, stále ještě trochu překvapení a jakoby ve snu, pozoroval tu známou místnost, ve které už dlouho nebyl. Seděl v křesle a znovu prozkoumával celý pokoj. Byl provoněný pryskyřicí, po stěnách visely různé obrazy, všude byly květiny a Harry si začínal připadat jako doma. Pohledem přejel od velkého jídelního stolu, na kterém s Ronem hrávali kouzelnické šachy, až ke krbu, ve kterém se stále nikdo nechtěl objevit. Vypadalo to tu stejně, jako dřív, avšak přesto se něco změnilo. Dům byl dokonale uklizený, nikde ani smítko prachu, ale vypadal tak zašle. Smutně. Mezitím, co nostalgicky pozoroval pokoj a vzpomínal na všechno, co s Ronem, Ginny a všemi Weasleyovými zažil, vrátil se Fred v závěsu s Arturem.
"Harry," oslovila ho paní Weasleyová. "Jdeme Ginny odvést do nemocnice, pojď s námi, ať tě také prohlédnou a pak na tebe čeká Sírius. Už je celý nedočkavý." Probrala ho paní Weasleyová z transu a Harry se jen divil, co všechno mezitím stihli zařídit.
Až teď si vzpomněl na svého kmotra. Na jedinou blízkou osobu, která mu zbyla, a připadal si skoro hloupě, že na něj tak dokázal zapomenout. Nejdříve chtěl odporovat, že mu nic není, ale čím dřív to bude mít za sebou, tím dříve se bude moc jít podívat na Grimmauldovo náměstí. A tak se radši bez protestů spolu s ostatními přemístil do kouzelnické nemocnice ke svatému Mungovi, kde už na ně všichni čekali.
Kdokoliv ho uviděl, zůstal na něj alespoň chvíli koukat. Lidé okolo si šeptali a skoro se divil, že ho nežádají o autogram. Pohled mu padl na Ginny, jež nesli ve vzduchu na nosítkách. Ve tvářích měla už trošku živější barvu, ale stále ještě to nebude ta Ginny, kterou znával. I když to už asi nebude nikdy, pomyslel si.
*
"Slečno Grangerová, pane Weasley," oslovila své dva studenty na snídani profesorka McGonagallová. "Potřebovala bych s vámi na chvíli mluvit. Přijďte za chvíli za mnou do kabinetu," řekla profesorka a opustila velkou síň. Ron s Hermionou se na sebe podívali a už ani neměli chuť na jídlo. Ron odsunul talíř, na kterém měl naložené párky stranou, a během chvíle už oba procházeli dveřmi Velké síně, jako před chvílí jejich profesorka.
Nemohli si být vůbec jistí, ale tušili, že se stalo něco s Harrym. Báli se, že to něco nebude vůbec nic dobrého, proto je překvapilo, jak je profesorka McGonagallová naprosto v klidu, když otevřeli dveře jejího kabinetu.
"Posaďte se prosím," vyzvala je a ukázala na křesla u krbu. Její kabinet vypadal jako obvykle. Stroze, ale přesto poměrně útulně. Na stěnách viselo pár obrazů, závěsy byly roztažené a oknem pronikalo dovnitř ranní slunce. Vedle stolu, na němž ležely neopravené písemky a úkoly, stála veliká knihovna plná různých knih, starších i novějších, tlustších i slabších. "Včera večer se před Doupětem objevil Fred s Georgem spolu s Ginny a Harrym. Zatím ještě nevím, jak se jim podařilo odtamtud utéct. Harry i Ginny jsou momentálně u Munga, ale oba budou v pořádku. Můžete je přijít navštívit, na dnešek jsem vás už omluvila z vyučování," informovala je profesorka, načež ti dva skoro vyskočili z křesel. "Přemístíte se letaxem do Doupěte, kde na vás bude čekat Artur a s ním se dohodnete," klidnila je jejich profesorka, i když to skoro nemělo cenu. Ti dva už stáli u krbu a nemohli se dočkat, až uvidí svého nejlepšího kamaráda a Ronovu sestru. Skoro už nevěřili, že by mohli ještě žít a teď, když se vrátili, tomu skoro nemohli uvěřit.
*
"Rone, Hermiono, ani jsem nečekal, že tu takhle brzy budete," vítal je Artur Weasley, který po tom, co slyšel rámus z kuchyně, šel zjistit, kdo přišel.
"Ale tati," ozval se dotčeně Ron, avšak hned začal vyzvídat, jak na to Harry s Ginny jsou a kdy za nimi budou moct přijít.
"Ginny je zatím v bezvědomí, ale uzdravuje se rychle a Harry vypadá poměrně v pořádku, avšak nechce se hnout od její postele a skoro vůbec nespal. Třeba ho vy dva rozveselíte," vysvětlovat Artur, zatímco si oblékal kabát. "V nemocnici to teď vypadá strašně. Je tam plno novinářů, kteří se snaží zachytit sebemenší detail, ale zatím se nic moc nedozvěděli. Mimo jiné se tam také střídají různí členové Fénixova Řádu a už i Síriuse jsme tam museli pod neviditelným pláštěm na chvíli vzít."
"Tati!! Takže oni už všichni vědí, že Harry žije a my se to, jako jeho nejlepší kamarádi, dozvídáme až naposled," ozval se znovu naštvaně Ron, který chtěl jít co nejdříve k Mungovi a nebavilo ho stálé čekání a promluvy dospělých.
Krbem a letaxem se přemístili do nemocnice svatého Munga, kde opravdu bylo spousty lidí. Novinářů, bystorzorů, ale i obyčejných zvědavých kouzelníků. Cestou potkali Tonksovou a Moodyho, kteří je pozdravili a zjevně spěchali na ministerstvo. Panoval tu zmatek, proto byli šťastní, když se konečně dostali k části s pokoji, kterou hlídali bystrozoři, jež nepouštěli nikoho nepovolaného dovnitř. Rona otec jen kývnul na pozdrav a všichni tři pokračovali dál.
Prošli kolem několika dveří, dlouhými, bílými chodbami, ve kterých to zapáchalo dezinfekcí, když se konečně dostali k pokoji Ginny. Opatrně otevřeli dveře a naskytl se jim pohled do pokoje, ve kterém bylo kvůli zataženým závěsům šero. Avšak to, kvůli čemu sem přišli, viděli naprosto detailně.
Na posteli ležela drobná, vyhublá dívka, se skoro až mrtvolně bledým obličejem a zplihlými vlasy. Vedle postele na židli seděl chlapec, držíc dívku za ruku, s útrpným výrazem a tmavými kruhy pod očima.
"Harry?" Oslovila ho nejistě Hermiona a mladík až teď zareagoval na jejich přítomnost. Pootočil k nim hlavu a v jeho očích byla vidět bolest. Bolest a strach. "Harry, já jsem tak ráda, že tě vidím," ozvala se potichu znovu dívka s kudrnatými vlasy a vydala se k chlapci sedícímu vedle postele. Do očí se jí draly slzy.
Harry z ní nespouštěl oči, a když k němu přišla a objala ho, neucukl. Ron, stále stojící u dveří, odtrhl oči od dívky na posteli a vydali se ke svým přátelům. Nevěděl, co říct, proto radši mlčel. Stále věřil v tom, že jeho kamarád a sestra žijí, ale když je tu teď takhle viděl, nemohl tomu uvěřit. A bylo mu jich líto. Ginny vypadala stále špatně, ale všichni tvrdili, že bude v pořádku, a tak se rozhodl jim pro jednou uvěřit.
"Já vás tak rád vidím," promluvil po chvíli do ticha Harry. Jeho hlas tichý a třaslavý, avšak oba ho moc dobře slyšeli. "My taky," ujišťovala ho hned Hermiona.
Molly seděla u zdi v té samé místnosti a vše pozorovala s mírným úsměvem na rtech. Ze srdce ji spadl obrovský kámen, když je včera viděla opět živé. Teď tam jen tak seděla a nechala je, ať se přivítají. Ani si nedokázala představit, jak hrozné to pro všechny čtyři muselo být.
*
Na Hradě Zla už panoval klid a vše se vrátilo ke starému. Smrtijedi drželi hlídky jako dřív a ačkoliv Pán Zla stále zuřil, už nevypadal tak, že i pohled zabije každého, kdo se k němu přiblíží. Někteří Smrtijedi zrovna teď špehovali ministerstvo, jiní členy Fénixova Řádu či Munga, ve kterém právě byl slavný Harry Potter hlídán snad víc, než samotný ministr.
I když Voldemort zvažoval útok na nemocnici, nakonec si to rozmyslel. Věřil, že příležitostí, jak dostat toho proklatého Pottera bude ještě mnoho.
Jedna ze skupinek Smrtijedů se zrovna teď nacházela ve Skotsku, v rodině čistokrevných kouzelníků, a snažila se je přesvědčit k tomu, aby se přidali na jejich stranu. Obzvláště teď potřebovali naverbovat nové Smrtijedy, jelikož se rychle blížila válka celého kouzelnického světa. A zatím to vypadalo jako ticho před bouří.
Eric seděl, jako poslední dobou pořád, ve své cele a přemýšlel nad tím, co se za poslední dobu událo. Stále si nebyl jistý tím, jestli to, co chce udělat, je správné, ale už se rozhodl a nehodlal na tom nic měnit. Když ho to jednou napadlo, nechtěl víc váhat, protože si nebyl jist, jestli by to byl schopný znovu udělat. Proto, když uviděl postavu v černém plášti, jak stojí u jeho cely, promluvil: "Chtěl bych mluvit s Voldemortem, mám pro něj určitý návrh." Až co to dořekl, všiml si, kdo ta postava je. Byla to ona dívka s černými vlasy, kterou už jednou omráčil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 wiik wiik | 18. prosince 2011 v 19:05 | Reagovat

oooooo, nová kapitola, chvíli jsem musela přemýšlet k čemu je. Máš opravdu výstižnej názor, celou kapitolu jsem si řikala proč tam pořád lítaj kolem Harryho jejich sesta/dcera tam umírá a oni se staraj jestli se harrymu pohodlně sedí. Strašně se mi líbí, když si Eric povídá sám se sebou, je to strašně vtipné. Docela by mě zajímala jeho zlá stránka a co si to vymyslel na Voldemorta. A samozřejmě hurá hurá za černou dívku doufám, že se v příšít kapitole projeví.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama